| |
|||||||
| Česká federace mankalových her | ||||||||
| REPORTÁŽE | ||||||||
| |
|||||||
Po návratu z Kazachstánu doufám, že teď mě delší žádné cestování nebude čekat, ale nakonec mi není přáno odpočívat a vyrážíme na turnaje to Turecka. Nějakou dobu se to snažím na někoho přehrát, ale všichni mají nějaké jiné činnosti v plánu. A tak v rámci pokusu rozšířit jednu českou zajímovost do světa se na poslední chvíli hlásíme my. Tedy oba. Já i David. To zas bude srandy kopec ...
Ověřuju si hlavním organizátorem a naším dlouholetým kamarádem, že je stále možno se přihlásit se sponzorovaným ubytováním a jakmile je potvrzeno, rezervuju letenky. Mám na výběr mezi letenkou ve stanovené dny příletu a odletu, která je s přestupem v Istanbulu a mezi návratem o den později, přímý let, která je o hodně levnější. Rozdíl v ceně je vyšší, než cena za hotel za tu extra noc, takže jednoznačně volím druhou možnost. Koleno se ještě úplně nevzpamatovalo z toho množství schodů v Kazachstánu a tak zařizuji letištní asistenci. Uprostřed náročného pracovního období není naprosto žádný čas na trénink. Takže ani sem nejedu s tím, že bych si mohla odvézt medaili. Všechno jsem snad zařídila, je den odjezdu, já mám všechno prostě naplánované podle předpokládaného času letu, přijíždí naše babi a ptá se, v kolik teda budeme vyrážet z domova a já hlásím, že to letí ve 4, takže potřebujeme vyrazit něco po 12h. Počkej ve 4? Neříkalas minulý týden, že letíte až v 6? Cože? Koukám na letenku a vážně je to tak. Asi potřebuju dovolenou :-) Vždycky, když koukám na letenku, vnímám ten čas uprostřed papíru, jenže to je návrat. No mám štěstí. Dvě hodiny navíc utečou jako nic. Na autobus, kterým chceme odjet, ale možná díky těm neplánovaným dvěma hodinám odcházíme na poslední chvíli. David zapomíná hůl, já zapomínám bačkory. To to pěkně začíná...
Na letišti jsme asi 15min před otevřením odbavování. Je zavřená služba balení zavazadel. Já ten kufr ale prostě musím obalit, a tak utíkám na druhý terminál. Hned jak se to ukáže na hlavní tabuli, jdeme k přepážce, je to hned vpravo vedle, jen z druhé strany hlavní tabule. Přesto, než uděláme těch pár kroků, je tam nebezpečně dlouhá fronta. Davida tedy usazuju blízko přepážky a letím na ten druhý terminál. David se mezitím stihne odbavit. Už je tam i člověk od asistence, takže mě strkají dopředu před celou frontu, dostávám palubní lístek a hurá k pasové kontrole. Při kontrole kabinového zavazadla svítí červená. Někde je voda. David má pocit, že tam žádná neměla být, pracovníci ale projdou všechny části batohu, až ji najdou, protože přístroje to jasně ukazují. Lahvičku vkládají do speciální mašiny, nejspíš nějakého spektrálního analyzátoru. Je to čistá voda, v pořádku, můžete si to vzít na palubu. To jsou věci. Já myslela, že to hned poletí do koše.
V letadle se pokouším o relax. Přiletíme těsně před půlnocí, než se dostaneme z letiště, do hotelu a do postele, budou minimálně 2h ráno a v 9 se určitě začíná s turnajema. David odmítá vylézt z letadla po schodech, ale tím, že jsme letenku rezervovali s asistencí, tak s tím počítají. A tak zatímco všichni cestující vylézají standardně vlevo, nás sveze speciální plošina u dveří vpravo. Asistenční služba nás vyloží u východu a já jdu hledat odvoz. Mám se připojit přes free wifi a zkontaktovat se řidičem. Nejdřív lezu ven, jestli uvidím někoho s cedulí s mým jménem, ale nikoho nevidím. Zpátky mě nechtějí pustit, musím použít vchod asi 200 metrů vpravo. Než tam doběhnu a najdu box a získám kód, dost dlouho to trvá. No nic, s hodinou na letišti jsem počítala. Sedáme do luxusního auta a jedeme do hotelu. Naštěstí ještě není hluboká noc, takže tam na nás čeká i někdo z organizátorského týmu. V Time Out baru je celou noc k dispozici něco k jídlu, a tak jdeme na pozdní večeři. V restauraci jsou dvě kočky. Přítulné až moc, číhají, rády by se evidentně pustili do našeho jídla. Jdeme si pro druhý chod a kočky se vrhají na kosti, které po nás zbyly na talíři. Sedáme si jinam, kočky si nás hlídají, ale už se je pokoušíme držet dál od nás.
 |  |
Hned jak se mi povede připojit na wifi, přichází zpráva, že zítra se začíná seminářem v Bestemshe. Takže žádný turnaj? Prý ne. Detaily zjišťuji až u snídaně. Těším se na seminář v Beshemshe, předpokládám, že to bude spíš pro začátečníky, ale třeba tam bude něco zajímavého i pro nás. Na snídani vyrážím v 7h, abych zjistila, co a jak a kde a David nemusel chodit kilometry navíc. Potkávám se s Maxatem a ten mi říká, že by rád, abych na semináři povídala. No nazdar, takže tu prezentaci, o kterou mě požádal před necelým týdnem, chtěl použít tady. No to jsem teda měla tušit.
Seminář začíná zřejmě s víc jak hodinovým zpožděním. Měla bych si pořídit hodinky. Telefon se dle předpokladu nesmí používat. Většina ho odevzdala do krabice, mě je pro tenkrát dovoleno jen ho úplně vypnout. Tak či tak, vůbec nemám představu o tom, kolik je hodin, a jak dlouho to trvá - jsou technické problémy s projektorem. Prostě nechce ukazovat naše skvělé přezentace. Na stůl je tedy postaven druhý a pak už to začíná. Jsem třetí přednášející v pořadí. V sále je 60 učitelů z Kazachstánu a Turecka. Překladatel žádný. Půlka lidí mi tedy asi vůbec nerozumí, ale na každým slidu mám celkem dost názorný obrázek. Vědět detaily, připravím to přes google translate ve více jazycích. Příště...
První seminář je u konce, ptám se, co je v programu odpoledne, ale program prý zná jen Rauf. Učitelům je řečeno, že odpolední aktivita bude ve 4. Jdeme na oběd. Oběd je stejně famózní jako snídaně. Prostě pětihvězdový standard. Takže si dáváme pořádně do nosu. V pauze mezi obědem a odpolední aktivitou řeším pracovní věci. Odpolední seminář je věnován Toguzu. Hlavní odměna pro nás přichází během poslední přednášky. Maxat mluví o historii propagace. Jsou tam fotky z Pardubic, podruhé je zmíněno, že tam děláme turnaje, že jsme dokonce dělali mistrovství světa. Maxat nás vždycky, když zmiňuje naše aktivity v Pardubicích, postaví, abychom se ukázali ostatním a vždycky to znamená velký potlesk pro nás. A stáváme se tak populárními osobnostmi této akce. Maxat mě prosí o natočení minutového videa pro televizi/youtube, kde mám říct kdo jsem, kde jsem a proč je hra Bestemshe super. Tak to zkoušíme, ale moc mi to nejde. Na takovýhle věci prostě potřebuju trošku přípravy. Postav se sem a řekni kdo kde proč na lusknutí prstu fakt není úkol pro mě. Takže až s nějakým šestým nebo sedmým pokusem jsou jakž tak spokojení.
Večer se připravují věci na druhý den. Dopoledne se bude hrát Assyk Atu, alias kosti. Takže před sebou máme volný večer. Chvíli řeším pracovní věci, ale jinak je snaha dospat. Během příprav konečně získávám přibližnou představu, co se tu bude ten týden dít. Turnaje, které jsem čekala, že budu hrát celý týden, budou poslední dva dny. Do té doby semináře. Domlouvám se tedy na tom, že tu s výukou pomůžeme, jelikož dobře známe vše, co se tu bude ukazovat. Beru si na starost Othello, a jeho výuku stanovujeme na středeční dopoledne. Assyk Atu se místo pouze dopolední aktivity stává celodenní akcí. Chvíli se to učí, a pak začínají hrát turnaj. A ten se pak hraje i celé odpoledne. Zahrála bych si, ale slíbíla jsem to Othello a odpoledne mě čekají pracovní povinnosti, takže Assyk Atu vynechávám a jdeme radši prozkoumat, co všechno hotel nabízí. Odpoledne je vyplněno přípravou prezentace na zítřejší Othello a prací. Večer probíhá nějaká schůze. Potřebuju probrat s Raufem nějaké business věci a jsme domluvení, že jakmile budu hotová s mojí prací, že ho najdu. Jenže zatímco mě se podařilo dokončit vše potřebné poměrně rychle, on prostě schůzuje a schůzuje... V domění, že už určitě brzo skončí, a že si na něj prostě počkám, schůzi poslouchám. Schůze pokračuje a pokračuje... Rauf mluví celou dobu, nerozumím samozřejmě ani slovo, jen sem tam odchytím drobné zmínky, jako David, Pardubice, Nomádské hry, šachy ... Prostě je to důležité. Jsou důležité i naše aktivity a je mi jasné, že s nimi prostě nesmím přestat. A že musím co nejdřív dokončit věci, které jsem začala. Že je nás víc, kteří se paralelně snažíme o stejnou věc. Když schůze konečně skončí, je už po půlnoci. Myslím, že Rauf je vyčerpaný a necháváme tedy business na zítra.
Je středa a mě čeká Othello přednáška. Othello jsem nikdy nevysvětlovala velkému publiku a pokud jsem ho vysvětlovala v angličtině, tak už je to hodně dávno. Do doby, než vyhlásím, zahrajte si první hru, pak teprv zkusím říc něco ke strategii, to docela jde. Othello má jednoduchý pravidla, a půlka lidí to už někdy hrála. Nicméně ve chvíli, kdy začnu mluvit o strategii nastává zásek. První strategické pravidlo je totiž nehrát před roh. V prezentaci mám na obrázku ty políčka označená. Jenže ideálně by to chtělo ukázat pár tahů a to na obrázcích nemám. Pokouším se si pomoct následujícím obrázkem, ale není to úplně ono. Je vidět, že publikum je ztracené a já taky. Překonáváme to nějak skokem na další pravidlo. Pak ještě povídáme o pár věcech, který jsem už do prezentace nedala a na závěr hledám věci ke komentáři v té jediné partii, kterou jsem odehrála kvůli přípravě prezentace. Moje snaha vysvětlit strategii se líbíla. Pak už jen hrajeme a protože několik lidí žádá o možnost zahrát si se mnou, hraju menší simultánku. Všechny partie samozřejmě vyhrávám. Ale aspoň je na tom pěkně demonstrováno to, o čem jsem mluvila. Odpoledne jsou shogi. Ty jsem se naučila před půl rokem, zahrála si dva turnaje a od té doby to nehrála. V rámci tréninku se mnou opět chce hrát několik lidí. Na večer je naplánováno řešení logických úloh a Othello turnaj. Nejdřív mi někdo říká, že ten turnaj bude v 8, takže zjišťuju, jestli by byl problém, když turnaj nedokončím, protože pro mě jsou hlavní akcí večera dva online turnaje. Od pátku běží online část MSO, Olympiády duševních sportů. Nakonec má prý Othello turnaj začít až někdy v půl desáté. Moje turnaje jsou od deseti, takže Othello úplně vypouštím. Mohla z toho být medaile, na druhou stranu já jsem profík, a ostatní začátečníci, nebylo by to úplně fér, sebrat na tom medaili. V mých turnajích se mi celkem daří. 6. místo ze 20 účastníků ve Fríské dámě a 27. místo ze 49 v Lines of Action. Na to, že jsem hrála obojí najednou to beru jako slušný výsledek.
Čtvrtek, konečně turnaje, kvůli kterým jsem tady. Začíná se Toguzem. Vím, že v něm nemám šanci, je tu asi 10 hráček z Kazachstánu. Hrajeme tři kola dopoledne a tím turnajová aktivita končí. Mám jeden bod, za výhru s paní, která ani pořádně neumí pravidla. Další dvě kola mám kazašky. Odpoledne jsou opět nějaké aktivity, je možno trénovat libovolnou hru. Chvíli trénuju s pár lidmi mangalu, a chvíli dospávám, protože dneska večer mě čeká další večerní online turnaj. David dopolední turnaj odmítá hrát, že prý rapid je na něj moc málo času. A vyráží místo turnaje do města. Vrací se jen tak tak na večeři. Bolí ho nohy, prý šel zpátky pěšky. Z restaurace do pokoje má celkem potíže dojít. V pátek ráno, když se vzbudí, má potíže udělat pár kroků do koupelny. Takže jdu shánět vozík. Pár vozíčkářů a starších lidí s chodítky tu potkáváme, takže věřím, že stejně jako na 1. MS tu hotel nějaký ten vozík má k dispozici. Celý pátek se tedy pohybuje na vozíku. Dopoledne pokračuje druhá polovina Toguzového turnaje, kvůli starostem s Davidem přicházím na první partii pozdě a přicházím o třetinu času na hru. David na vozíku je šok pro všechny, takže všem musíme vysvětlovat, co a jak se stalo, což způsobí naše zdržení. I tak poctivě zapisuju první tahy, naštěstí soupeřka je začátečník, takže i tak vyhrávám. Maxat mi předpovídá 4 body z turnaje, když mám po třech kolech jen 1 bod, ale mě je jasné, že výhra ve 4 kole znamená kazašku na páté a další prohru. No ale nebyla to tak špatná partie. Mít 60 minut jako na mistrovsví... Turnaj tedy končím se třemi body. Tak akorát. Odpoledne je Mangala. Kupodivu startují jen dvě kazašky a mě tak zablýskne světýlko naděje na medaili. Počítám, že tu pár silných tureckých hráček je taky, takže je to s otazníkem, ale do pátého místa to vidím celkem s jistotou. První tři kola mám začátečníky, ve čtvrtém kole tedy hraju s kazaškou. Začíná 55. Takže tohle je nejlepší zahájení, které je potřeba pak doma zanalyzovat. Fajn. Příští kolo mám silnou tureckou hráčku a dosahuju remízu. 5 minut s povinným zápisem je celkem peklo. V pátém kole mám druhou kazašku, jenže tentokrát začínám já, takže uplatňuju zahájení 55 a vyhrávám. Pokud vyhraju i v poslední kole, je medaile v kapse. Podařilo se, i když pořádně nevím jak, protože v těch pěti minutách nestíhám detailně počítat. Intuitivně ale prostě hraju dobře. Všem, kdo se ptají, jak jsem dopadla, říkám, že jsem bohužel neměla čas trénovat, takže jsem jen druhá. A myslím to smrtelně vážně.
Večer nás čeká slavnostní vyhlášení a prý i malý koncert. Aspoň trošku pomáhám při přípravě. Díky tomu mám příležitost mluvit se zpěvákem a hráčem na donbyru a zjistit, věc, která mě zajímá. Totiž jaké tóny hrají struny donbyry. Kytaristi mají EHGDAE, ukulelisti GCEA, donbyra má DG. Vyhlášení má začít v 8 hodin. Ještě že kazaši mají vlajku v ruce, že jsem na to měla vzít svoji, jsem nějak úplně vypustila. Takže se pro ni vracím na pokoj. Naštěstí má zahájení drobné zpoždění. Nějaké proslovy na začátku a pak je zván na podium zástupce každé účastnící se země a dostává dárek, v našem případě šálek na kafe. Nějak mi přijde, že já a David máme při tom znatelně hlasitější potlesk, než ostatní. Pak je druhé kolo, dostáváme certifikát jako poděkování za spolupráci s organizací. Ze druhé cesty na pódium David rozhodně není nadšený. S pomocí ostatních se ale k pódiu nějak dojde a na pódium se vyškrábe. Ale jednoduchý to pro něj vážně nebylo. Začíná samotné vyhlašování. V pořadí, jak se soutěže konaly. Jdu tedy na podium potřetí, pro stříbrnou medaili a diplom.
Ráno balíme a odjíždíme. Někdo na letiště, my do jiného hotelu. Letíme až zítra. Druhý hotel je velmi blízko letiště. Využila jsem znalosti z předchozího cestování do Francie a našla na stránkách jednoho hotelového vyhledávače nabídku 4 hvězdičkového hotelu, takže za noc platíme asi tak tolik, co za noc na kolejích v Pardubicích. David by rád do nějakého hračkářství, jedno velké nacházím a recepční mi to potvrzuje, v obchodním centru asi 3km od hotelu. Jenže se nám nějak nedaří koupit kartu na autobus. Nakonec se tedy pohybujeme v okruhu 50m od hotelu. Nejdřív se jdeme najíst. Objednáváme si Lamadžun a pizzu, ale jako první přistávají na stole misky se salátem, cibulí, okurkou,... Prý zdarma k objednávce. Nějaké hry mají v potravinách hned vlevo od hotelu i v papírnicví hned vpravo. Takže i když jsme nakonec nekoupili to, co původně chtěl, máme dva jiné zajímavé kousky. Teď to ještě nějak zabalit. Prý jsem měla vzít větší kufr, jenže copak jsem mohla tušit, že toho povezeme domů tolik? Já počítala spíš s tím, že můj kufr bude cestou domů prázdný. No všechno se vešlo, jen u jednoho kousku jsme se zbavili krabice. Kdoví co ještě koupíme na letišti. Z výletu v roce 2018 si pamatujeme úžasný krámek s hrami u jedné z odletových bran. Když se však dostáváme k odletovým branám, letiště vypadá úplně jinak. Aha, tenkrát jsme byli na domácím terminálu. Máme super pilota a super letadlo. Obvyklé zatížení při vzletu, takové to zalehnutí uší, nějak vůbec nevnímám a přístání je, no jako do peřin. Jsme v pořádku doma. Druhý den ráno ale světová média zaplňuje zpráva o rozsáhlém zemětření v Turecku a Sýrii. Snad jsou všichni naši noví přátelé v pořádku.
Prý bude Mind Summit každý rok, ten příští nejspíš v dubnu 2024. Čeká mě tedy spousta práce...