Česká federace mankalových her

Cannes

Francie 2020

Cannes, Francie, 21. - 23. února 2020

English version will be one time here...

O dalším výletu do Francie, na herní festival v Cannes jsme uvažovali poměrně dlouho jako o rodinném výletu. První test, moje účast v roce 2017, byl jednoznačně pozitivní, tedy líbilo se mi tam dost na to, abych měla chuť jet ještě jednou. Druhá návštěva proběhla o rok později, kdy byly turnaje prohlášeny za mistrovství Evropy, tam jsme samozřejmě nemohli chybět. V plánu tedy byla i návštěva třetí, i když ani ne tak kvůli mankale, ale kvůli různým filmovým a komiksovým postavám, které se tam v hojné míře také vyskytují. Jako nejlepší roky pro návštěvu z těchto důvodů byly roky 2019 a 2020, kdy onen festivalový víkend byl součástí jarního prázdninového týdne. Rok 2019 jsme z důvodu jiných cest vzdali a počítali tedy s rokem 2020. Jenže když jsem v srpnu začala pátrat po letenkách, náš malý komiksový fanoušek se začal zuřivě bránit myšlence, že využijeme letecké přepravy. Z rodinného výletu tedy sešlo. Když jsem se v prosinci vrátila z Kyrgyzstánu, s batohem na hranici váhového limitu, ale zdaleka ne se všemi věcmi, znajíc fakt, že Kyrgyzové tam jednou a že nejbližší další akce je až za půl roku, jen tak nenápadně jsem koukla na letenky a co nevidím Nice – Vídeň za 10 EUR. To musíme využít, s takhle levnou letenkou by to bylo finančně ještě v pohodě. Navíc letí to v neděli později večer, čili bych měla stihnout odehrát nedělní turnaj a v pondělí ráno už můžu být normálně v práci, takže ušetřím i den dovolené. Bohužel nevidím ono super levné ubytování, které bylo dlouho vidět, když jsme plánovali výlet v roce 2018. Takže chtělo by to parťáka, neboť dva bydlí mnohdy za stejnou cenu jako jeden. Domlouvám se s jednou nadšenou duší, kterou jsme potkali na posledních Pardubicích. Super, jedeme spolu. Takže všechno jsem zařídila, máme jízdenky na autobusy, letenky, sbalené batůžky a vyrážíme.

Většinu cesty trénujeme – mám magnetickou tabulku a kameny ze soupravy na Go, pár gumiček na vyznačení polí desky libovolných rozměrů. Není to samozřejmě tak pohodlné, jako klasická deska, ale aspoň se nám kuličky neztrácí po autobusu. V pohodě dojedeme do Mnichova. Zatímco v Praze stačí k nástupu do autobusu občanka a v případě mého doprovodu kartička dlouhodobého pobytu, řidič autobusu z Mnichova do Barcelony vyžaduje ukázat pas. Nicméně při zkoumání ho vyruší další cestující několika dotazy a tak nám tedy vrátí pas a pustí nás dovnitř. Teprve při tomto vynuceném ukázání pasu zjišťujeme, že máme velký problém. Moje spolucestující vzala nikoli svůj pas, ale pas svého manžela. Startuji tedy telefon a snažím se zjistit, jestli průkazka stačí nebo nestačí. Nejdřív to vypadá nadějně, ale nakonec nacházím informaci, že to asi nebude ono. Protože na francouzských hranicích vždycky byla kontrola a zažila jsem, že i pár cestujících vysadili, mám obavu, že moje parťačka na festival nedojede. A čím dřív to otočí, tím lépe pro ni. Staví nás na hranici mezi Německem a Švýcarskem. Vystupuju s ní, abych pomohla s překladem, němečtí policisté naštěstí mluví anglicky. Je z toho poměrně vysoká pokuta. Klidně můžeme jet dál, ale máme počítat s tím, že jakákoliv další kontrola bude znamenat další pokutu a po návratu další návštěvu ambasády příslušné země. Řidič už nechce dál čekat, já tedy nastupuju zpět do autobusu a moje parťačka jde přemýšlet, jak se dostane domů do motorestu, u kterého nás zastavili. Jsem samozřejmě přítelem na telefonu, ale moc toho vymyslet nejde. Musí hlavně zjistit kde vlastně je, pak teprve můžu pomoct s hledáním, jak se odtamtud dostane.

Stavíme v Miláně, Janově, a pak už je ráno a přichází kontrola na hranicích s Francií. Cannes – Cannet, vystupuju a spatříce toaletu mířím k ní, jelikož při hraniční kontrole řidič zavřel dveře od té, co je v autobusu tak dobře, že se tam nelze dostat. Je moc milé, že veřejné toalety jsou zdarma. Známou cestou, prostě rovně dolů mířím k festivalovému paláci. Odkládám batoh plný věcí pro Kyrgyze a řadím se do fronty u vstupu do rodinné sekce, která dle zkušeností byla vždy kratší. A za nějakých 40 minut jsem uvnitř. Probíhám maximum, co můžu z dětské části a pak už hurá dolů za mankalou. Pátek je věnovaný hře Bao, na stolech jsou velké desky, připravené na turnaj. V turnaji se mi ale moc nedaří. Povedlo se mi porazit akorát Kamchybeka, ostatní partie prohrávám. Po jednom z kol dochází k nějakému nedorozumění a zběsile dlouho čekáme na další kolo. Po něm Kyrgyzové odchází do hotelu, protože v jejich hotelu je check-in jen asi dvě hodiny denně a já mám pocit, že turnaj skončil a jdu využít zbývající čas do dětské sekce. Přicházím tak o jedno kolo turnaje a po upozornění hraju poslední dvě. Končím tedy na předposledním místě, ale nijak mi to nevadí. Konečně pořádný turnaj ve hře, kterou pro její složitost moc lidí hrát nechce. Vyrážím do svého hotelu. Domlouvám předání Kyrgyzských věcí a jdu na nákup. Před dvěma lety jsme bydleli jen o zastávku dál, takže vím, že blízko je velký obchoďák a mířím tam, ale přeci jen křižovatky jsou se svými kruhovými objezdy mírně matoucí a místo do obchodu dojdu k moři. Obracím se zpátky k hotelu a zkouším cestu okolo hotelu a ta je naštěstí správná. Vyložím nákup, naložím věci pro Kyrgyze a jdu za nimi. Chvíli posedíme a pak hurá do hotelu a dobrou noc. Probouzí mne sluníčko, ideální na naplánovanou pěší túru do festivalového paláce podél pobřeží. Do fronty se zařazuji přesně v okamžiku, kdy začínají pouštět návštěvníky a opět po nějakých 40 minutách čekání jsem uvnitř, procházím dětskou sekci…

Dnes je na programu Oware. Na první partii je mým soupeřem Serik, a je navrženo hrát bez hodin. Dost tím zdržíme celý turnaj, ale partie je ohromně zajímavá a vyrovnaná celou dobu a končí remízou, což je prostě ohromně potěšující. Druhou partii těsně prohrávám – dokola opakujeme pozici 5 ku 3, kdy 5 kuliček je bohužel na jeho straně, takže končím se 23. Nu a třetí se mi taky nepodařila. Remíza z první hry, wow! Co na tom, že celkově to mám za nula bodů, ta partie byla super a většinu mám navíc zapsanou. Všechny další partie se hrají s časem 10 minut. Kdepak, bleskovky, to pro mě není. Skoro všechny další partie prohrávám, druhou partii druhého kola, kterou mám vyhranou, remizuju, jelikož jsem si prostě nespočítala, že mi sebrání 4 k výhře stačí a místo sebrání hrála na množství tahů. Vyhrávám nakonec jen obě partie s Oliverem. Takže zase předposlední místo. Nicméně jsem jediný čistokrevný Evropan na tomto otevřeném Evropském turnaji, což si zasluhuje medaili. Vyhlašujeme těsně před zavírací hodinou, a než se všechno zabalí, jsme tam zkrátka hodně přesčas a několikrát nás vyhánějí, třeba zhasnutými světly. Ale držím se skupiny, jelikož jdeme na společnou večeři a možnost, že mě nebudou chtít pustit ven, protože nemám visačku jako ostatní, což jsme zažili před dvěma lety, odmítám.

Opouštím hotel, sedám do autobusu a naposledy jedu do festivalového paláce. Pro jistotu se svezu až na nádraží a jdu odtamtud pěšky, večer půjde o minuty, tak ať nebloudím. Do fronty se stavím dlouho před otevřením, jsem tedy uvnitř během snad ani ne 15 minut. Tentokrát procházím hlavně spodní část a hledám místo, kde jsem včera zahlédla 3D tiskárnu. Turnaj v Toguzu je krátký, Serik, jako šéf má v plánu odehrát rapid i blitz turnaj, ale jelikož ví, že někteří spěchají na vlak, zkrátí turnaj v kazachstánu obvyklým rozdělením na ženy a muže, což se mi vůbec nelíbí. Chápu, že mám tím pádem medaili jistou, ale o tu mi teda rozhodně nejde. Nu což, tak holt tedy dostanu dvakrát na zadek a seberu bronz. První partii tedy znovu testuji zahájení 7-4 s kyrgyzskou hráčkou a nijak moc se mi nedaří. Druhou partii, s kazašskou začínám, takže se ji snažím vyvézt z míry devítkovým zahájením a opravdu to vypadá, jako by toto zahájení hrála poprvé. Nicméně v partii se dvakrát přehlédnu a přicházím o spoustu kuliček a prohrávám. Na třetí partii s Italkou už nedojde, protože jim jede vlak. Stejně má Italka na krku medaili za třetí místo. Na blitz nás doplní Nuria, aby nikdo neměl bye. Všechny partie prohrávám, ale trénink je to samozřejmě dobrý. Kazaši asi opravdu vzali 8 setů medailí, takže medaili za třetí místo při vyhlášení dostáváme zase dvě. Co si počnu s dvoukilovou knihou jako cenou? Asi je to lepší, než půlmetrový pohár, ale můj minibatoh už ji prostě nepojme. Prostě mi to pošlete po někom v létě do Pardubic. Tak, povede se konečně vytiskout můj palubní lístek, nebo ne? Ač to usilovně zkoušíme, tak se nedaří zařídit spolupráci telefonů, počítače a tiskárny aby k tisku došlo. V půl páté to tedy vzdávám a budu doufat, že to s telefonem bude na letišti fungovat. Bleskově vyrážím na vyhlídnutý vlak, tou kratší cestou mě samozřejmě nechtějí pustit, tak musím tou delší.

Na nádraží jsem za 4 minuty, necelých deset minut před odjezdem vlaku. Tak kde se tu koupí lístek? Info funguje – vlevo je ticket office. Má frontový systém, ještě že něco francouzsky umím, takže mačkám správná tlačítka a vzhledem k odjezdu dnes jsem hned na řadě. Říkám Nice, Saint Augustin a dostávám Nice – Ville, což je o pár centů navíc, ale neřeším. Ověřuji si, že si mám lístek cvaknout a strkám ho do žlutého strojku. Ptám se nejbližšího člověka na nástupišti, jestli to odsud jede na Nice, ale prý je to z druhého nástupiště. Informaci jak se tam dostanu, se opět snažím získat od chlapíka z infobudky, že prý tam je tunel, že se sejde dolů. Fajn, nacházím nějaké schody s eskalátorem, ale je tam křídlo s jednosměrkou, což v tom spěchu zpracuju jako tudy ne. Nemám čas zkoumat, jestli je o pár metrů dál jiný podchod a ptám se nejbližšího dalšího člověka, který má ovšem pocit, že se tam jde vrchem, takže vybíhám schody nahoru a dostávám se na ulici, či spíše na dálnici. To tedy rozhodně nevypadá na cestu na druhé nástupiště. Vracím se dolů a nakonec přeci jen vlezu na ty schody, které jsou z poloviny uzavřené jednosměrkou. Za pár vteřin stojím na druhém nástupišti. Ptám se nejbližšího člověka, jestli ten vlak, co tam stojí, jede do Nice. Ne, vlak do Nice teprve přijede na druhou kolej. Uf, stihla jsem to. Je 16:53 a já odjíždím směr Nice. Ověřuji si, že mám pas a telefon a v ten moment zjišťuji, že mi něco chybí. Já tam nechala svetr a flísovou bundu. Okamžitě zkouším Kyrgyze, Kazachy i hlavního organizátora, jestli by to někdo z nich dokázal vzít do Pardubic. Povedlo se. Přistávám v Nice. Cesta na letiště je dobře značená, a tak jdu prostě po šipkách a krásně dojdu až na terminál 1, odkud se na druhý terminál svezu tramvají. Všechno jde víceméně podle plánu, teď jen dojíst a dopít a pak otestujeme, jak se chodí do letadla s letenkou na chytrém telefonu. Píp a otevírají se dvířka do kontrolního prostoru. Vyndávám kovy z kapes, než projdu rámem. Váš palubní lístek prosím. Nad pásem je takové malé zařízení, ke kterému se přiloží telefon (obrazovkou nahoru) a píp, už můžu projít rámem.

Můj let bude mít zpoždění. No jo, ale jak velké zpoždění? Mám radši rovnou přerezervovat bus nebo ne? Bránu začínají připravovat pár minut před plánovaným odletem, tak si říkám, že možná ještě ten bus stihnu. Nicméně než se všech skoro 200 lidí nasouká do letadla, trvá to dlouho. Vzlétáme skoro s hodinovým zpožděním. Máme prima kapitána, je to podle jména Čech, a informuje nás, že let bude trvat hodinu a dvacet minut. Čili to přistaneme tak okolo 22:45, budu mít tedy víc jak půl hodiny na to dostat se na bus, to by se mělo zvládnout. Ptám se letušky, jestli budou schody po přistání přistavené i dozadu, protože to by mohlo ušetřit pár minut. Říká, že ve Vídni hodně fouká a to se pak vystupuje jen předem. Tak uvidíme. Kapitán nás informuje, že letíme nad Alpami a že bychom měli přistát ve 22:50. Jenže je 23:00 a my nejsme na zemi a naopak stoupáme. Kapitán nás zanedlouho informuje, že provede poslední pokus o přistání, pokud se nepovede, přesměrují nás do Budapešti. Celou dobu, co jsme blízko Vídně je cítit, že vítr venku je opravdu velký. Letadlo se třese, čas od času se propadne o kousek dolů. Prostě turbulence. Nízkonákladová společnost něco jako pytlík pro případ nevolnosti nevede. Cestujícímu o řadu přede mnou je z turbulencí zjevně špatně, takže vyráží na toaletu. Slyšíme letušku, jak na něj volá, až se okamžitě vrátí na sedlo a připoutá se, ale sedadlo je do konce letu neobsazené. Taky mi není úplně nejlépe, ale vím, že stačí zhluboka dýchat a obsah mého žaludku tedy zůstává tam, kde má být. Po letadle je ovšem cítit, že to pár žaludků nezvládlo. Hurá, jsme na zemi! Dlouhý potlesk věnovaný kapitánovi. Sedíme na zemi, ale vítr s letadlem stále mává, takže se houpe ze strany na stranu. Když vylezu na schody, vítr se opře plnou silou a já musím udělat krok stranou, abych nespadla. Wow. Chytám se zábradlí a pak už v pohodě dojdu k letištnímu autobusu. Nic jako kontrola se nekoná, místo odletu i příletu jsou uvnitř Schengenského prostoru, takže jdeme rovnou do prostoru, kde se získávají kufry. Přistáli jsme pět minut před odjezdem mého autobusu, takže mě čeká noc na letišti. Sedaček moc není, spousta lidí prostě leží s telefonem zapojeným do zásuvky, tak si taky sedám k jedné volné a rezervuji bus. Pak se přesouvám na jedno volné křesílko a pokouším se odpočívat. Není mi vyloženě zima, jen tak lehce nepříjemno. Takže střídám spánek a chůzi pro zahřátí. Konečně v autobusu. Autobus je pěkně vyhřátý. Spím většinu cesty. Jsem doma a v maximálně možné míře pokračuju v odpočinku, naštěstí mám v následujících dnech jen kašel.


Přehled reportáží