| |
|||||||
| Česká federace mankalových her | ||||||||
| REPORTÁŽE | ||||||||
| |
|||||||
Tento příběh začíná v podstatě už před mnoha lety. Je rok 2004, já jsem v Anglii na Olympiádě duševních sportů a účastním se čehosi, co se nazývá Mental Calculation. Česky počítání zpaměti. Dostali jsme papír se spoustou příkladů a naším úkolem bylo zapsat výsledky. Pouze výsledky a nic jiného. Tedy žádné mezivýpočty. Byli tací, kteří to spočítali vše a odevzdali před časovým limitem. Vím, že jsem spočítala pár jednodušších příkladů. Byla jsem pyšná, že jsem trefila i jednu odmocninu z nějakého 6-místného čísla. V každém případě, nemám pocit, že bych byla poslední. A přišlo mi to zajímavé. Jenže zase to byla jedna z těch extrémních soutěží, na které má chuť jeden člověk z deseti milionu...
O skoro 20 let později, v únoru 2023 se účastním této soutěže znovu. Opět součást anglické MSO, jen je to tentokrát online. Google formulář, na který máme 12 minut, obsahuje určitě víc, jak 50 příkladů. Obodováno jedním až deseti body. Ten desetibodový je jeden, 56 * 56 * 56 * 56 * 56 * 56. To počítat určitě nebudu :-) Ani do 88 * 88 * 88 se mi nechce. Ale poměrně slušné množství těch málobodových zvládám. Sčítání dvou až osmimístných, rozklad na prvočísla, odčítání, dělení, nějaká ta odmocnina. Kalendářní dny počítat neumím. Soutěží nás asi 46, končím asi 37., a 26 postupuje do semifinále.
Mám plán. Příští rok se chci dostat do semifinále. Stačí trošku trénovat. Stačí pravidelně používat jednu českou specialitu.
Takže odteď (26.2.2023) budu hrát každý den jednu partii a uvidíme. Jenže člověk míní a práce mění... Nějak nemám na hraní moc čas. No tak holt budu jiný dny hrát víc her... jenže je květen, a já mám za sebou asi tak 10 partií. Plusové body si můžu započítat za výrobu velké Abaku desky, ale to mi asi k účasti v semifinále moc nepomůže. Tak či tak, další úkol je od června do konce září odehrát 1000 partií. Nebo aspoň 250. Tak schválně, jestli mi to vyjde...
Současně s mojí účastí na Mental Calculation v rámci zimní části MSO důkladněji zkoumám informace o soutěži pro juniory. A říkám si, jak by asi uspěly děti řekněme z prvních pěti míst naší Abaku ligy? Nejspíš o dost lépe, než já. A tak se pouštím do akce. Cíl je vzít vítěze Abaku ligy na Junior Mental Calculation World Championship, který se koná na přelomu září a října v Německu. Postupně je stanoven den pro finále Abaku ligy a to na začátku června. Jenže deadline pro přihlášení do soutěže je konec května. Snažím se dohodnout s hlavní organizátorkou, jestli naši přihlášku přijme o týden později, ale nedaří se mi získat odpověď. S doménou kontaktního emailu mám z minulosti dost špatné zkušenosti. Zkouším to z různých mailů, ale stejně nic. Nakonec to tedy dopadá tak, že podávám 2 přihlášky. Jednu, kde místo jména je napsáno vítěž Abaku ligy, druhá, jako pojistka, je moje dítě. V okamžiku, kdy znám vítěže Abaku ligy, vyplňuji formulář znovu. Vítěz je následně akceptován, hurá.
V půlce června mi přes whatsapp přichází oznámení o konání mistrovství světa juniorů v Toguz kumalaku. A tím pádem je jasné, že na trénink Abaku nezbude moc času. Protože - no viz tato reportáž. Jediné, co přes prázdniny stíháme, je přečíst si pár kapitol z knižky Tajemství bleskové matematiky od Arthura Benjamina. Párkrát zahrajeme Abaku, párkrát trénujeme s jednou doporučenou aplikací. V září nejstíhám vůbec nic. Spousta práce a spousta cestování, matematický trénink nula-nula-nic. A najednou je den odjezdu.
Odjezd je naplánován autobusem na 10:30. Scházíme se po desáté na Florenci a nasedáme. V Drážďanech přesedáme na vlak. Nádražní budova se opravuje a tak musíme jít z náhradní zastávky, asi 700m od hlavního vchodu. Máme na to necelou hodinu, takže v pohodě. Vlak už tam stojí a tak si hned sedneme a dobře děláme. V okamžiku odjezdu je vlak plný a ti, co nastupují na dalších zastávkách už musí stát. Čekají nás 3 přestupy, v Leipzigu, Magdeburgu a Braunscheigu. Vlak z Leipzigu má zpoždění a je tak nacpaný, že jsme rádi, že se tam vůbec vejdeme. První půlhodinu jízdy stojíme v uličce, pak ale začínají cestující vystupovat, takže si můžeme sednout. Zpoždění na odjezdu, zpoždění na příjezdu, z plánované padesátiminutové pauzy není nic. Takže jen čekáme až vlak, kterým jsme přijeli, odjede zase směrem do Leipzigu a na stejnou kolej dorazí vlak, kterým máme pokračovat. Německý systém značení je super, protože pod vlakem, který na koleji zrovna stojí jsou ukázané další dva spoje, které z této koleje pojedou.
Do Bielefeldu přijíždíme okolo půldesáté večer. Hotel je hned u nádraží, z mapy vím, že máme nějak projít pod nádražím, což není složité. Podobně jako v Kazachstánu máme poslat nějakou fotku z příjezdu s vlajkou, kterou naštěstí stále mám v batohu. Fotku děláme až v hotelu.
Ráno je od osmi hodin registrace a moje snaha je být tam hned od začátku. Z hotelu na gymnázium je to necelá půlhodinka pěšky. Pár účastníků už tam je, a za chvíli už se zdravíme i s hlavní organizátorkou. Na registraci dostáváme tašku, tričko, bloky a tužky. Zjišťujeme, že na exkurzi nás nezařadili a tak budeme mít o jeden blok školení víc. No možná je to lepší. Trénink mě zajímá a tak doufám, že bude přístupný i pro doprovod. Nakonec nejsem sama. Náš školitel je Daniel Timms z Anglie. Někteří účastníci dorazí později, takže na první blok má asi 12 juniorů a 2 dospěláky. Témat, která bychom mohli probírat, je celkem hodně a tak náš školitel nejdříve zkoumá, co chceme trénovat. Se sčítáním a odčítáním jsou si všichni jistí, takže to úplně přeskočíme a začínáme násobením. Tohle jsem si aspoň stihla přečíst, takže trošku vím. Pokračujeme kalendářními datumy. Tedy řekni, kdy jsi se narodil a já ti řeknu, co to bylo za den týdne. Moc hezký trik. Rozšiřujeme to na libovolný letopočet, takže slušné množství času strávíme i tréninkem určování, jestli je rok přestupný, nebo ne. Zajímavě strávené dopoledne. Junioři mají možnost oběda a já zatím vyrážím sehnat zásoby pití. Na odpolední seminář tak přicházím o něco později. Probírají se zlomky a převod jednotek a díky nepřítomnosti na začátku se vůbec nechytám. Následují druhé mocniny. Ty nám jdou docela dobře. Máme zadané číslo, třeba 100 na druhou, a to máme rozložit na součet maximálně čtyř druhých mocnin. Většinou je víc možností, ostatní týmy obvykle mají aspoň 4, my jsme rádi, když najdeme jednu, ale baví nás to. Tím odpolední trénink končí. Všichni jsou zváni na večeři u Wanga. Máme dorazit na sedmou. No proč ne. Potřebujeme se trošku spřátelit a tak vyrážíme k Wangovi. Náš příchod přemístí skupinu k mnohem většímu kulatému stolu. Delší dobu po nás přichází i tým z Indie, ten už se ale ke kulatému stolu nevejde a zůstává ve vedlejší části. Jak si tak jdeme přidat, zastavím se na pokec u manželky hlavního sponzora. Následně bavím mankalou místní, kteří se usadili vedle mě. Jsme najedení a tak jdeme do hotelu. Moc prima večeře.
Druhý den začneme třetími mocninami. Po obědě trénujeme hectoc, protože po skončení odpoledního tréninku v tom bude soutěž pro všechny. Náhodně vybereme 6 číslic, postavíme je za sebe a mezi ně máme přidat libovolná znaménka tak, aby výsledek byl 100. Řekněme, že máme číslice 821234. Jak se z nich udělá stovka? Naprosto jednoduše. 8*21 je 168, 2*34 je 68, takže 8*21 - 2*34 = 100. Zase je obvykle vícero rešení, tentokrát hledáme společně co nejvíc variant ke každé sadě číslic.
Na Hectocovou soutěž dostáváme papír s 80 sadami číslic a 25 minut času. Zvládám vyřešit asi 15. Opět můžeme jít na večeři k Wangovi, ale kluci by radši pizzu a tak jdeme zkusit Pizza Hut. A po večeři se jdeme podívat na zítřejší místo soutěže. Když dorazíme do hotelu, ťuká na nás recepční, že potřebují, abychom se přesunuli do jiného pokoje. Prý nám za tuto laskavost dají snídani zdarma. No proč ne :-)
V parku, kde bude soutěž, máme být v 8 ráno. Takže se snažíme jít brzo spát. Stejně ale musím řešit spoustu pracovních věcí, části se věnuju večer, části ráno. Snídaně není špatná, ale je přeci jen poznamenaná spěchem. Najíst, zabalit, a vyrazit. No máme trošku zpoždění, ale naštěstí to nevadí. Většina lidí už stojí před budovou, věci uvnitř se chystají. My už jsme tam s kufry, protože já prostě spěchám domů a máme tak na odpoledne zarezervaný vlak. Zatímco jsou soutěžící pozváni dovnitř, já si venku rozkládám Abaku a většinu soutěže někomu ukazuju, co se dá s Abaku dělat. Vedle mě si sedá člověk s mikrofonem a tabletem a mám pocit, že asi tak storkát říká stejnou větu.
Soutěž je skončena. Výsledky budou večer, ale my bohužel na vyhlášení nebudeme. Snad příště. Takže se pomalu loučíme. Máme čas a tak se trošku procházíme městem. V turistickém informačním centru je zajímavý robot. Na oběd nakonec končíme v pizzerii, okolo které jsme chodili oba dva dny na gymnázium. Vlak má na odjezdu zpoždění, ale po cestě to dohání. Ovšem po nějaké době čekáme na přípoj a čekáme a čekáme... nakonec je z toho víc jak hodinové zpoždění, takže nestíháme náš autobus z Drážďan do Prahy. Naštěstí máme možnost se vlakem dostat aspoň do Děčína a odtamtud dojedeme do Prahy autem.
Diplomy za účast dostávám o pár dní později přes whatsapp. Jsme trošku jiná liga, ale i tak to stálo za to.