Česká federace mankalových her

Expo a 4. MS Astana

Příjemné naladění z cesty na Nomádské hry 2016, málo času na výlet v době pobytu, mírné zlepšování umístění v průběhu času a nevyzvednutá výhra - to vše vedlo k rozhodnutí, udělat si menší zajížďku a před mistrovstvím světa v Astaně se stavit v Bishkeku. Celou dobu uvažuji o jednom či dvou dnech v Bishkeku, pak nasednutí na letadlo a hurá do Astany, ale nakonec přichází nabídka, která se nedá odmítnout. Máme takovou malou olympiádu v Cholpon Atě, turnaj družstev, který se koná jen jednou za čtyři roky. Jestli chceš, můžeš jet s námi. Pak pojedeme spolu do Astany. Současně tam bude i pár dalších sportů, které byly na Nomádských hrách, aspoň to pořádně všechno uvidíš… píše mi Kamchybek. A tak dumám, jak to zařídit a nakonec si beru 14 dní dovolenou, kupuji letenky na okružní jízdu – Praha/Bishkek, Astana/Praha, zařizuji spoustu věcí a 26. odpoledne sedám do letadla směr Bishkek. Poprvé neletím s Turkish Airlines, ale s levnějším Pegasus Airlines, takže žádné video a sledování polohy. Nicméně vzhledem k deficitu času na trénink jsem spíš ráda – i přes mírnou nadváhu bagáže si mohu vzít na palubu desku a kuličky a v podstatě celou cestu využívám k tréninku. Příruční zavazadlo nakonec není na letišti zváženo a je povoleno mít tzv. osobní věc – takhle si to pamatuju z cesty do Francie s WizzAir, takže se ujišťuji, že to tady platí také, protože desku bych opravdu nerada nechávala doma. Na palubu tedy vstupuji s asi 11kg zátěží, pro jistotu rozloženou na 8kg hand luggage, 2,5kg kapsy + 1kg taška s deskami. Mám celé trojsedadlo s pozicí u okénka jen a jen pro sebe a celou cestu zkoumám různá zahájení. Jídlo a pití se v letadle platí, já mám své zásoby a navíc vůbec nemám na jídlo chuť. Mezipřistání v Turecku na letišti Sabiha Gokcen a zajímavé zjištění, že je většina letů od Pegasu. Kupuju si za euro vodu – letiště je úplně stejně fajn, jako Ataturk, toalety jsou dostupné naprosto kdykoliv (jen jsou zkrátka turecké), ne jako v Praze, kde se musí půl hodiny před odletem projít bránou a pak už můžete jen sedět a čekat na nástup na palubu. Pití, které si koupíte v tranzitním prostoru lze vzít na palubu. Druhá část letu je již po setmění, sedím mezi mladým párem Kyrgyzů, vytahuji desku a nakonec dívku učím pravidla a s mladíkem hraju silně nevyrovnanou partii – pravidla zná, ale zřejmě to v životě nehrál. Takže se mu nechce pokračovat. Za chvíli je stejně v letadle noční režim, pokouším se tedy aspoň trošku prospat.

někde mezi Biskekem a Cholpon Atou

Přistání v 6 ráno v Bishkeku hladké, na letišti mě má čekat Žildilbek, prý byl v Praze na Deskohraní v roce 2008. Skvěle jsme to naplánovali, mám v telefonu kyrgyzskou sim kartu a Kamchybek píše a volá hned po přistání… potřebuje přivézt nějakou krabičku. Pro tu ale musíme teprve dojet. Do příletové haly se dostávám asi hodinu po přistání, dle očekávání tlupa taxikářů chytá všechny příchozí a nabízí odvoz, povědomý mi nikdo nepřijde, tak se toho jednoho ptám, jestli se jmenuje Žildilbek. Ne, není to on, ale to už mě asi Žildilbek poznává a míří ke mně. Sedáme do jeho auta a jedeme do centra Bishkeku. Vyzvedáváme u něj krabičku a pak hned o kousek vedle je autobusové nádraží. Ukazuje mi minibus, a že prý už je skoro plný, takže hned pojede. Ještě dohodneme s řidičem, že mu zaplatím, až bude zastávka a příležitost rozměnit. Není tedy ani osm a už jedu směr Cholpon Ata. Okolo desáté stavíme – příležitost něco pojíst, odskočit si a hlavně rozměnit. Kupuji si koržik, to je taková velká sladká sušenka a vodu. Dávám řidiči peníze a snažím se s ním domluvit, kde budu vystupovat. Dle pokynu volám hned, jak spatřím ceduli Cholpon Ata a předávám telefon spolucestující, která pak naviguje řidiče k místu mého výstupu. Taky mi mohl Kamchybek říct, že mám prostě nahlásit jméno hotelu, a že mě pak řidič vysadí někde poblíž… zatímco v Čechách se jede od nádraží k nádraží, tady si prostě řeknete, kde chcete vystoupit. Nastupuje se u cedulí s nápisem STOP. Je to tedy něco jako naše zastávky na znamení.

Jdu se ubytovat, mám jen asi tak půl hodiny na vybalení a relax před obědem. Po obědě je další kolo turnaje (turnaj začal už před mým příjezdem), takže se jdu podívat. Místnost poznávám, je to divadelní sál, kde se v předchozích letech hrál asijský šampionát. Stejně jako loni na nomádských hrách je místnost vybavena kamerami, takže ty nejzajímavější partie na prvních deskách lze sledovat ve vedlejší místnosti na obrovských monitorech, aniž by člověk sledováním partie znervózňoval hráče. Instaluje se mnou dovezená krabička a všichni jsme rádi, že to (konečně) funguje. Po skončení dnešního kola turnaje hraju dvě partie s Bekturem, a pak mě Kamchybek veze na stadion, měly by být chrtí závody a lučištníci, ovšem ze psů vidíme už jen vyhlašování. Mám možnost si střelit z luku, ale nedala jsem do toho dost síly a šíp končí daleko před terčem. No i tak je prima tam opět být. Po večeři zkouším funkčnost internetu a jdu spát.

Další den mám možnosti si zahrát s paní, která říká, že to moc neumí, ale nakonec byla v turnaji devátá. Obě partie prohrávám, nehraju naplno, spíš zkoumám, jestli bych na můj tah zahrála to samé, co na mě hraje soupeř. Taky dost věcí prostě přehlížím. Potřebovala bych aspoň občas komentář, ale v podstatě jediné co získávám, je rada sledovat všechny důlky… Odpoledne má Kamchybek trochu času, a tak mě učí základy typu kolik mám tahů. Tuhle látku mám ale vcelku dobře nastudovanou, což ho docela těší. Nicméně pár nových věcí se vždycky najde a na druhý den mám slíbené přezkoušení. Následuje opět cesta na stadion, tentokrát jdeme sledovat belt-wrestling. Cestou k autu i na stadionu si Kamchybek pořád s někým potřásá rukou – mám pocit, že tu zná úplně všechny sportovce. Občas říká, ten byl z Bishkeku, chodí do mé školy a dělá ten a ten sport. Cestou zpět vidím pasoucí se krávu uprostřed hlavní silnice a taky nám přeběhne přes cestu stádo ovcí. Láká mě anténa na kopci. Kamchybek říká, že to je kousek, tak 15 minut pod kopec a 15 na kopec. Večer řeším pracovní věci, píšu o dobrém dojezdu atd.

29. ráno před šestou vyrážím k anténě. Cestou k anténě potkám na cestě krávu. Ve snaze se jí vyhnout narážím na další. Pak vidím sbíhat nějakého mužíka, zřejmě majitele, a tak obcházím krávy a mířím nahoru. Trvalo mi to 30 minut pod kopec, fotím tedy východ slunce ze strany a pak teprve šplhám nahoru. Hory za kopcem vypadají úžasně, ale to by chtělo minimálně celodenní túru. Tak možná za rok.

Dopoledne sleduju finálový zápas v Ordo. Ordo je kyrgyzský sport pro sedmičlenné týmy. Hraje se na hřišti, kde je vyznačen kruh o průměru 12m. Do středu je položeno 70 kostiček z beraního kolene a hráči mají kolenní kost z krávy, kterou hází na ty beraní s cílem vyrazit beraní kosti z kruhu. Dvě mužstva soutěží, kdo těch kostí vyrazí ven víc. Čas na hru 2 hodiny. A na závěr se ještě kapitán snaží dostat za hranice kruhu jednu kopějku.

Odpoledne začíná nový turnaj, vyřazovací týmová soutěž. Dívka v bílé vestě se svěřuje s problémem, vzali pro tým málo desek. Půjčuju jim tedy svoje, ale rozhodčím se to nelíbí, prostě na kazašských deskách se tady hrát nebude. Dívky tedy musí počkat, až jiná družstva dohrají a půjčit si desku od nich. Večer hrajeme hlavně Bao, jelikož jsem přes den ukázala desku a pro ostatní to vypadalo zajímavě. Dvě partie toguzu odehrané s dívkou z oblasti Naryn nedopadají pro mě dobře, ale zase jsem je naučila Yinsh a Bao. Internet zrovna nechce šlapat, takže pokud nehraju Bao, řeším domácí úkol – jak zajmout 8 ze 12 a 10 ze 14. Zároveň rozkresluji i ty jednodušší verze a sleduju, jestli a jak moc to funguje, když už mám tuzdek.

30. dopoledne jdu na průzkum do města, a odpoledne vyrážím na exkurzi. V celém komplexu je několik cestovních kanceláří, nabízejících výlet po okolních krásách. Volím odpolední exkurzi do Grigorevskojeho údolí a za horkými prameny. Odjezd ve 13:30, návrat v 19h. Nakonec sice odjíždíme až po druhé hodině, ale nevadí. Po 20 minutách přesedáme do druhého autobusu, který přijel odněkud z opačného směru než my. Po nějaké době silnice končí, a projíždíme úsekem, který se zrovna opravuje. Není to jako u nás, že by opravili jednu polovinu a pak druhou. Opravují to naráz. Najednou žádný asfalt, autobus nadskakuje, až se všichni na zadním čtyřsedadle praštíme o strop. Zástupce cestovky nám celou dobu vypráví nějaké historky o místním národu a místech. Samozřejmě v ruštině. Skoro vůbec mu nerozumím, ani se o to nesnažím. Zahýbáme vlevo na kamenitou cestu a míříme přímo k horám. Zastavujeme u stánku s medem. Možnost ochutnávky. Taky možnost podržet si sokolíka, či orla. To, že se to platí, se dozvídám, až když ho mám na ruce. Naštěstí to není zas až tak za moc a stojí to za to. Opět nasedáme a ujíždíme dále. Vysedat, jsme u vodopádu. Tady je na hodinu rozchod. Utíkám co nejdál a fotím o sto šest. Doprovází mě dva kluci na koních a pořád mi vnucují jízdu na koni. Nakonec, proč to nezkusit, naposledy jsem jela na koni na střední škole. Oba vychvalují svého koně i své sedlo, já nejdřív pokukuju po tom měkčím na menším koni, ale nakonec sedám na toho druhého, kde to vypadá stabilněji. Ta stabilita je zřejmě v napnutých nohách. Držím se vší silou, ale je to fajn jízda. Jsem akorát včas u místa odjezdu, dokonce jsem díky zpoždění pár účastníků stihla přetáhnout fotky do počítače. Opouštíme údolí a jedeme k horkému prameni. Na koupání nemám chuť ani vybavení, vstupné naštěstí platit nemusím, takže zkouším vodu rukou, čtu si povídání o prameni a nakonec vyrážím k jezeru. Jedna z jurt nabízí volné místo k přespání. Na večeři přijíždíme se zpožděním, po večeři pokračuji v práci na domácím úkolu.

Poslední den turnaje se odehrává na stadionu, kde je pronajat sál pro asi 500 lidí. Využívám to k předání diplomů za Quatino, které hráli v Pardubicích. Je trošku zmatek s obědem, nejdřív to vypadalo na dovoz na stadion, nakonec se ale na oběd vracíme do hotelu a pak zase bleskově jedeme na stadion. Vyhlášení turnaje probíhá za účasti ministra školství, sportu a kultury. Po vyhlášení návrat na hotel, zabalit a v 16:30 odjezd směr Bishkek.

31. je státní svátek a všechny hotely jsou plné. Aydana se neozývá a tak nezbývá nic jiného, než přespat v Kamchybekově škole. Konečně vyzkouším couchsurfing. Kamchybek se tváří poněkud nešťastně, že pro mne nemá nic lepšího, ale mně to vyhovuje. Škola je prima. Internet funguje perfektně, takže mohu pořešit spoustu pracovních věcí. Druhý den ráno mě Kamchybek odváží na tržiště. Běhám od stánku ke stánku, kupuju nějaké suvenýry, písanku, slovník, kloubouček, jen pro vestu se nakonec nedokážu rozhodnout, jsou moc hezké všechny. Po druhé hodině vyrážím zpátky ke škole. Kupuju pár drobností k jídlu a čekám příchod týmu. Po půl sedmé nasedáme do autobusu a jedeme směr Kazachstán. Tedy ještě se cestou stavíme u oblíbeného stánku pro kebap k večeři. Nic zlého netuše odkývu všechny přísady, jednou z nich jsou však chilli papričky.

Přijíždíme na hranici. Je nutno vysedat, vzít bagáž a pěšky projít ke kontrole. Za kontrolou zase nasedneme a zanedlouho dorazíme do města Ču. Odtud pokračujeme vlakem. Vlak je nebezpečně dlouhý, za lokomotivou je vagon označený číslem 26. V každém vagónu je 9 kupé se čtyřmi lůžky. Náš vagon je uprostřed. Před každým vagonem je prodejce s kočárkem plným pití, melounů či jiným jídlem. Nakupte si před jízdou, ve vlaku jídelní vůz není. Zásoby mám velké, nic nekupuju. Odjezd. Ve vlaku je dost teplo. Pochopitelně, před den bylo přes 30. No ale stejně je tam poněkud moc teplo. Dostáváme povlečení a ručník. Jdu spát. Ostatní ještě nějakou dobu povídají a pak ráno dospávají. Ráno mi není úplně nejlíp, nevím, jestli to způsobily ty papričky nebo něco jiného, po poledni už jsem ale naštěstí vcelku v pohodě. I přes potíže trénuju, jak to jde, zejména přehrávám partie a opakuju nejčastější zahájení.

Na nádraží v Astaně nás čeká Ainur. Sedáme do autobusu a jedeme do hotelu. Na rovinu říkám, že mizím na Expo, jak to nejdřív půjde. Ostatní tam nakonec pojedou taky, ale o dost později, na večerní lístek. Chvíli před odchodem volá recepce, že pro nás mají oběd. No není na škodu se najíst. Polévka a špagety ve mně rychle mizí a konečně vyrážím na Expo. Jede mi tam autobus přímo od hotelu. Konečně uvnitř. Hned první expozice jsou naprosto úžasné. Rozhoduji se nefotit a jen se kochat. Mám jen asi tři hodiny a chci vidět vše. Tedy ne úplně vše je možné, někde se čeká ve frontě na vstup, tam tedy nejdu. Sluníčko se kloní k západu, asi jsem opravdu stihla všechno, bude dobré vyrazit domů, dokud je ještě trošku vidět. Na recepci hotelu se trošku zdržím a zdravím se se spoustou ostatních hráčů. Dozvídám se, že Oskar má opět potíže, stejně jako loni s dojezdem do Kyrgyzstánu. Aktuálně prý trčí v Německu.

3. 9. Program se změnil, v 10 prostě začíná první kolo. Zahájení bude až druhý den. Okolo šesté by měl přiletět český tým, takže na ně číhám na recepci, aby věděli co, kdy, kde, jak. Jdeme na rychlou snídani, pak se jdou trochu prospat. První partii na rozdíl od loňska máme lehké soupeře a všichni vyhráváme. Hraju s Alonou, dámistkou z Ukrajiny, která je tu díky nám. Oběd, pro většinu troška spánku a odpolední partie. Samozřejmě zase na mě zbyde Assel. Po dvou kolech mám tedy 1 bod, jediný, kdo má 2 je Nikita. Večer sleduju stavbu opravdu obří desky. Prý to je na zítřejší zahájení.

4. 9. Třetí kolo hraju s Khuralai z Mongolska. Vím, že hraje dlouho a poměrně dobře, ale věřím si na ni. Hraje čtyřkové zahájení a ve třetím tahu dělá stejnou chybu jako já v partii s Assel, což mi docela zdvihá náladu. Nicméně v jednom okamžiku mi nic nefunguje a nakonec prohrávám. Obědová přestávka je kratší, ve tři bude zahájení. Přidávám se k ostatním vlajkonošům, dostávám svoji dievočku s cedulí, ale vlajky kupodivu neponeseme, vlajky jsou ve stojanech okolo celého sálu a tak se jen vždy postavíme k té své. Taneční a hudební čísla, pár proslovů, odchod a úprava sálu a je tu čtvrté kolo. Hraju s Bageilou z Číny. Její manžel je tu rozhodčím, ona to ale neumí. Vyhrávám rychle a drtivě.

5. 9. Páté kolo hraju s Gulzat, kyrgyzskou hráčkou, která žije v Polsku. Na Nomádských hrách mě porazila osmičkovým zahájením, tentokrát zkouší dvojkové. Hrozně moc jí to chci vrátit, ale nedaří se. Po pěti kolech mám dva body. Tak ještě dva a budu zhruba nastejno, jako v Almatě. Šesté kolo hraju s Glendou. Ta je jednou z těch, kdo se snaží uhnat lepší hráče o nějaké školení, aby partie mezi kazachy, kyrgyzy a zbytkem světa byly aspoň trochu rovnocenné. Partii považuju za jasnou výhru pro mě, ale jednoduché to rozhodně není. V úplném závěru vidím, že už má moc kuliček a já málo tahů. Smiřuji se s remízou a hraju do tuzdeku, ale Glenda to nevidí, nebere, ale posouvá a já díky tomu vyhrávám. Uff, to byla náročná partie.

6. 9. Poslední kolo, potřebuju bod. Hraju s Luisou z Uzbekistánu a celou dobu si udržuju vedení. Čtvrtý bod je doma, končím na sedmém místě, přede mnou 2x Kazachstán, 2x Kyrgyzstán, Khuralai a Gulzat, ale ty dvě jen na vedlejší kritéria. Odpoledne je bleskovka, konečně nastupuje Radka. Jenže los nám nepřeje, hrajeme spolu v prvním kole. Navíc v partii s Khuralai Radka reklamuje tah soupeřky a partie se hraje znovu. Radka se čtyřmi body končí na pátém místě, já se třemi na jedenáctém. Večer je banket. Turnaj končíme se zpožděním, další zpoždění je díky dopravní zácpě. Jídlo je fajn, muzika taky, jen mi opět není úplně nejlíp. Ještě horší je to druhý den ráno. Místo oběda si jdu si koupit chleba a rozhoduji se zbylé dva dny nejíst obědy a večeři.

7. 9. Rapid se daří, Radka uhrává s Assel remízu a končí se čtyřmi a půl bodu pátá, já jsem se čtyřmi hned za ní. Odpoledne je schůzka světové federace. Bohužel velmi krátká. Dostáváme na ní pamětní medaile pro svůj tým a někteří ze zástupců se stávají členy užšího vedení federace a jiní jsou jmenováni mezinárodním rozhodčím. I já získávám průkaz mezinárodního rozhodčího, vzhledem k organizaci turnajů v Pardubicích. Tohle je určitě pro propagaci hry lepší, než medaile. Večer se hrají vedlejší turnaje v Oware a Mangale, s opravdu nečekanou účastí – Mangalu hraje 36 hráčů.

8. 9. Týmová bleskovka. Podle emailové korespondence plánovali 3 lidi v týmu, ale nakonec hrají mixované páry. A protože pravidla říkají, že žena může hrát v mužském týmu, zatímco naopak to nejde, tvořím tým s Radkou, a já hraju za muže. Oběma se nám daří naprosto stejně, prohráváme první kolo s Mongolskem, pak máme pauzíráka, protože týmů je lichý počet. Pak vyhráváme nad Anglií, prohráváme s oběma družstvy Kazachstánu, a vyhráváme na Turky a Uzbeky. Čtyři body ze sedmi nás řadí na čtvrté místo. V tomto turnaji je v losovacích papírech spousta překlepů, ale zrovna takových veselých, jako Chech Republic. Docela jsme se tedy i nasmáli.

Jediné, co jsem nestihla je simultánka s Oskarem. No nic, jdu balit. Navečer je vyhlášení. Sleduji přípravy, poháry jsou za týmy i pro třetí místo – jsem ráda, že jsme až čtvrté, představa, že bych ten obrovský pohár měla táhnout domů, mě vcelku děsí. Nemám pocit, že by se mi do batohu vešel. Po vyhlášení je spousta focení, a pomalu se loučíme. Nakonec dojde i na tu simultánku. Hrajeme 5 her, které se vejdou na řadu stolů na recepci. Oware, Mangala, Hawalis, Toguz a Bao. Ke každé desce dáváme kostku jako znamení, kdo je na tahu. Poměrně rychle vyhrávám Mangalu, Hawalis prohlásíme za remízu, pak Oskar s přehledem vyhrává Bao. Oware se mi na konec daří zremizovat a Toguz Oskar o tah vyhrává. Bylo to super, ale je akorát tak čas vzít batoh a připravit se na cestu na letiště. Jako první mají odjezd na nádraží Kyrgyzové, já jedu na letiště hodinu a půl po nich, za další hodinu a půl jede další skupina, na letišti se potkáváme. Šestihodinové mezipřistání v Minsku přežívám povídáním s Gulzat a vymýšlením programu do Pardubic. Na letišti je fajn, co se praktických cestovatelských informací týká, k dispozici je tu voda zdarma, mají spací kabiny a toalety jsou opět k dispozici neustále. V letadle dostáváme i krabičku s občerstvením. Asi bylo i v předchozím letu, ale to jsem prospala.

Všechno bylo super a za dva roky nás čeká MS v Turecku. Už teď se moc těšíme.