Česká federace mankalových her

Nomádské hry

2018

Sportovní story aneb jak jsme jeli sportovat do Kyrgyzstánu

Celá story začíná v roce 2016, kdy se dostávám na druhé Nomádské hry a zaujme mě mezi ostatními sporty Ordo. Není čas se na něj podívat, ale dostávám šanci následující rok. Při sledování mě poprosí, jestli bych nedokázala najít pár lidí, co by to chtěli hrát. Hned po návratu tedy sepisuji první článek pro mensovní časopis. Netrvá to dlouho a ozve se první zájemce. Postupně i pár dalších, ale není to celý tým a tak píšu další článek. Postupně se přihlásí tolik lidí, že to znamená, že bude muset být vybráno těch 8 nejlepších pro účast. Jenže pak přichází zpráva, která visela ve vzduchu už delší dobu. Letenky se tentokrát sportovcům hradit nebudou. Bác. Počet členů výpravy opět klesá k číslu, které nedovoluje se soutěže zúčastnit. Co s tím? Píšu poslední, vcelku zoufalý článek, podávám inzeráty, představuji hru na dětském dnu a hledám, kdo by jel. Potom, co vyjde červnový článek je nás naštěstí tak akorát. Uff.

Kyrgyzové tradičně jezdí do Pardubic a tak na Pardubice směřujeme první trénink. Posíláme přihlášky, sháníme letenky, týmová trička, dozvídáme se, že je potřeba i tepláky, nakonec přidáme i čepičky, prostě chystáme se po všech stránkách. V poslední chvíli dávám echo i dalším mensovním skupinám a získávám i pár odpovědí, třeba z Malajsie, nebo z Dánska. Snad se nám někdy povede se potkat na nějaké akci podobné WNG či hernímu festivalu v Pardubicích.

Po spoustě zařizování přichází den odletu. Tedy mého odletu, jelikož všichni ostatní letí nejméně o týden později. Dítě brečí, manžel je nevrlý, protože nemůže jet taky a já se těším, že si po všem tom frmolu na chvíli odpočinu. Na letišti mě nakonec vyzvedává sám Kamchybek, dojedeme k němu do kanceláře, trošku mu pomáhám s mankalovou korespondencí, pořeším pár pracovních věcí, ale chvíli po poledni mě posadí do autobusu směr Cholpon Ata. Letos jsem konečně vybavená mapou, navíc řidič má u každého cestujícího poznamenáno, kam chce jet, takže v pohodě vysedám a nakonec i nacházím zamluvený hotel. Po ubytování utíkám zjišťovat exkurze a jak tak utíkám, zakopávám a padám. Natržená košile, mapa, červený loket, špinavé kalhoty, no to to pěkně začíná.

Snídaně až v 9 ráno mě zrovna nepotěší, těším se na výlet do hor brzo ráno, ale jsem celkem unavená a vstávat brzo se mi nakonec stejně moc nechce. Po snídani vyrážím. Plán je jasný, dojdu k anténě, kde jsem byla loni a od ní budu pokračovat minimálně na další kopec. Tedy doufám, zatímco loni jsme šla za svítání a celý den pak bylo slunečno, už jak vylezu z hotelu, vidím nad horami černou oblohu a jak se začnu přibližovat ke kopci, slyším hřmění. Dumám, jestli je to vlasně bezpečné, chodit za blížící se bouřky v blízkosti antény, ale jdu. Do deště jsem vybavená, ten mi vadit nebude. V jednom místě začne foukat silný vítr. Nasazuju bundu, ale stále pokračuju. Jsem těsně pod vrcholem, výhled z tohoto bodu ale říká, další cesta vede dolů a to docela strmě. Vzhledem k času už k vrcholu nejdu, a mažu zpátky na oběd. Tam, co byl předtím vítr teď začíná kapat a od antény je průtrž mračen. Kopec je hodně prudký a vcelku se to smeká, jdu hodně pomalu. V mírnější části kopce déšť ustává. Lokální přeháňka. Na hlavní ulici se zdá být sucho. Po obědě řeším resty. Začíná pršet a déšť s přestávkami trvá až do pozdních nočních hodin. Předpověď na zítra naštěstí není tak špatná. Ale i kdyby lilo celý den, tak mi to až tak vadit nebude, aspoň budu v klidu trénovat na turnaje.

Následující den přichází Kamchybek a bere mě na bazar. Tam jedeme taxíkem a zpátky mašrutkou, čili busem. Bus má 12 míst a jede v něm asi tak 25 lidí. Kyrgyzská realita, smějeme se, však v Ćechách to může být kolikrát to samé, jen ten autobus bude pro 50 lidí a pojede v něm stovka. Pak dohadujeme můj výlet na další den a nakonec bereme počítač a řešíme víza dalších mankalových účastníků. Chvíli to vypadá, že se bude muset vrátit do Bishkeku, ale po chvíli jsou zdá se problémy vyřešeny i bez cesty zpět. Po obědě mám volno a můžu trénovat. K večeru ovšem zjišťuju, že vízové problémy se ještě nevyřešily a tak se snažím pomoct. Povedlo se, díky mnohahodinové práci asi tak 5 lidí Oskar získá víza a přijede, těšte se, no ale že to dalo zabrat...

Den exkurze je tady. Paní, se kterou jsme to domlouvali, říkala, že budou volat cca v 5, jako budíček a následně cca v 5:30 na odjezd. Účastníků je evidentně hodně a z dost vzdálených míst, takže telefon zvoní až v 6h. Během pěti minut sedám do žlutého autobusu a jedeme. V plánu je okruh okolo jezera, zahrnující návštěvu pohádkového kaňonu (Skazka, Fairy Tale), vodopádů Barskon, města Karakol a horkých pramenů. Naše průvodkyně anglicky neumí, jsem odkázaná na své znalosti ruštiny a její podobnost s češtinou. Nabíráme poslední účastnici výletu a seznamujeme se s ostatními. Jsme mezinárodní autobus, jsou tu Kazaši, Kyrgyzové, Rusové a já. První zastávka je na kafe ve městě Balikči, tady se musíte rozhodnout, jestli pojedete okolo jezera horem nebo spodem. My přijeli z vrchu a tak pokračujeme spodem. Restaurace, kde asi obvykle bus stojí je zavřená, je holt neděle 7 ráno, a tak jedeme na autobusové nádraží. Mažu na záchod, jeho návštěva stojí za to. Tvrdá kyrgyzská realita prostého lidu. Paní, která vybírá poplatek 5 som sedí v boudě plné harampádí, ale s krásným barevným televizorem. Záchod je jedna dlouhá místnost, kde je asi 7 děr do betonové podlahy. Díry jsou odděleny po stranách dřevěnými stěnami, ale dveře u jednotlivých kójí nejsou. Hm. Další příchozí kolegyně poznamená něco o Sovetskom sojuzu a já se vcelku směju a vzpomínám na suché záchody u babičky a přátel v malých vesnicích. Po další asi půlhodině jízdy přistáváme v kaňonu. Už z parkoviště je to nádhera, tedy pomineme-li vybavení sociálním zařízení - maličká plechová bouda postavená nad vykopanou jámou, přes kterou je pár prken a prostřední prkno chybí. No aspoň to má dveře. Turecký styl toalety je tu vcelku běžná záležitost, jen ty nejlepší hotely mají evropský styl. Zřejmě i někteří spolucestující jsou zřejmě zvyklí jen na něj. Ověřuju si odjezd v 9:50 a vyrážím na první kopeček. Hana, ty sama pajďoš? Eto opasno! Cože, my musíme jít ve skupině? Brr. Teprve po chvíli uznávám, že má průvodkyně pravdu. Dá se tam lehce ztratit a spousta kopců je opravdu prudce se svažujících. Procházíme se tam o půl hodině déle, než bylo v plánu. Mít na to tak celý den, ne-li víc, to by bylo.

Druhá zastávka jsou vodopády. Vyšplháme k prvnímu, chvíli se zastavíme, další skupina turistů koštuje vodu a zpívá. Moc hezké. Pokračujeme po vrstevnici ke druhému vodopádu. Nedovřela jsem kapsu s foťákem, a při šplhání šikovně nakopávám bundu a foťák najednou letí z kopce dolů, naštěstí ho mám ve futrálu. Udělám dva kroky zpět, že to vezmu cestou, kudy jsem přišla a třeba ho někde najdu. Ostatní si myslí, že se bojím pokračovat, ale vysvětluju, že mi spadl foťák. Za chvíli vidíme, jak ho dole sbírá jiný turista. Volám na něj, že to je moje, a že si pro něj jdu. Konečně se ostatní pohnou vpřed, abych se já mohla dostat vzad, ale to už se přímo z kopce dolů vydává místní kamzík - chlápek ve sportovním oblečení, prostě sbíhá dolů a za chvíli zase vybíhá nahoru. Díky, zachránče! Dojdeme ke druhému vodopádu a začíná vítr a trošku kape. Po seběhnutí dolů jsme rádi, že je tam řidič a pouští nás do auta. Další zastávka je u skupiny červených skal. Tam je i oběd - v jurtové restauraci.

Po obědě už to máme jen kousek do města Karakol. Je tam pár zajímavých budov, stavíme u dřevěného kostelíka nejsvětější trojice a pak u mešity, kam ženy smí jen zakryté pláštěm. Poslední zastávka je koupání v horkých pramenech. Tady už jsem byla. Využívám čas ke studiu Toguzu a pozoruju sluncem ozářené hory. Nasedáme do autobusu a po pár kilometrech přichází déšť. Dneska nám to počasí teda moc nepřeje. Snad bude zítra lépe. Zjišťuju Kamchybekovy plány - mám zřejmě volno, další dva dny můžu zkusit delší túru po horách.

Večer nahlásím, že nebudu snídat a mám v úmyslu vyrazit do hor hned jak se rozední. Už naštěstí vím kudy je to nejkratší a tak jsem druhý den ráno někdy okolo půl osmé na vrcholu u antény. Počasí nádherné. Kamchybek se ptá na moje plány, odepisuju, že jestli chce pomoct, tak klidně přijedu ještě dnes večer. Konečně jsem na vrcholu. Cesta pokračuje nikoli prudkým sešupem, ale prostě krásně po hřebenech. Šplhám tedy na další kopec. Na dalším kopci někdo stojí. Ne to by nestál tak dlouho skoro bez pohybu. Je to vlajka. Červená. Jumbo sport 2018. Pořád mám dost času a pokračuju tedy na další vrchol. Je čas se obrátit, ale nechce se mi jít stejnou cestou, zkouším jít cestou mezi dvěma kopci, ale není to ono, spousta pichlavé květeny, a některé svahy se svažují dost prudce a písek na nich klouže. Jdu hodně pomalu a jen tak tak stíhám oběd. Po obědě domlouváme můj odjezd do Bishkeku, nejdřív to vypadá, že za hodinu už budu v mašrutce, ale nakonec to domluvouváme na ráno. Celý večer pracuju na programu. Máme několik omezujících podmínek známých a několik vyplyne až posléze, takže vymýšlení programu nakonec trvá dva dny. Z mašrutky vylézám na domluveném místě, Kamchybek na mě čeká, jedeme do kanceláře a kromě programu řešíme další víza, soupis pravidel her, medaile, jmenovky...

29. ráno vyrážíme na nákup. Laminátor, papíry, fixy, kožené krabičky na kuličky ve tvaru jurty a spoustu věcí od elektřiny. Při procházení trhu narážíme na Gulzat, soutěžící z Polska. Večer dostávám jiné klíče, které odevzdám až ve hrací místnosti v Cholpon Atě. Brzo ráno totiž vyrazím na letiště, naproti Ordo týmu. První část už je tu, druhá dorazí příštím letadlem. S druhou částí se objevuje i další člověk, který sem přijel fotit a náhodou našel informace o české výpravě a ještě větší náhodou se s částí týmu potkal v letadle. Vyměňujeme si tedy telefonní kontakty, a bereme ho s sebou směrem k Bishkeku. V půlce cesty mi ještě Kamchybek předává dokumenty pro několik účastníků, abych je předala na registraci, pak bere fotografa do hotelu a my pokračujeme v jízdě do Cholpon Aty.

Zastavujeme u hotelu Evrazia, kde probíhá registrace. Šéf výpravy, tedy já, má vzít pasy a veškeré dokumenty a jít na registraci, ostatní čekají. Jedním z úkolů je nahlásit, kdo ponese vlajku a uvézt k němu sportovní úspěchy. Máme dva dny, abychom se dohodli. Já v Evrazii zůstávám, Ordo jede do hotelu Ak-Danis. Je akorát čas na oběd, v jídelně potkávám známou skupinu, Seth, Glenda, Horst, Roman, Oscar... dostávám pokoj v jednom z šestipokojových domečků. Po obědě ukazuju ostatním fotky zmého okružního výletu a pak peru. Večer nejde elektřina, a o internetu na pokoji si můžeme nechat leda zdát. Počítala jsem s tím, a jsem tedy vybavená vlastním internetem, ostatní v případě potřeby internetu dlí v okolí registrace nebo u jídelny.

31. okolo desáte by měl přijet další člen výpravy, tak čekám u registrace. Autobus ale dorazí až před dvanáctou a přijelo tolik lidí, že tak tak stíháme jít na oběd. Koffi, který bude hrát Toguz za Pobřeží slonoviny potřebuje vyměnit peníze, tak ho beru do Cholpon Aty - Evrazia je totiž Kara-Oi, vesnici před ní. Kromě výměny peněz zjišťujeme exkurze, jestli by nás někdo vzal jen do kaňonu, ale bohužel, všichni jezdí jen zavedený okruh. Chci zkusit ještě organizaci, se kterou jsem okruh absolvovala já, ale sezóna asi opravdu končí. Naproti je naštěstí konkurence, pán dokonce umí i trošku anglicky a má v nabídce výlety terénním autem. Nakonec se s ním domlouváme, že mu večer zavolám, kolik nás bude a zamlouváme u něj jeden autobus pro 10-15 lidí. Celý večer pak oslovuju všechny lidi v jídelně, jestli se nechtějí přidat k výpravě a zařizuju jídlo na cestu. Okolo desáté večer je konečný počet 11 zájemců. Ráno v 6 odjezd.

Je za pár minut 6 hodin a já jsem u brány sama. Kde jsou všichni? Pomalu se začínají trousit. Než se sejdou, je třičtvrtě na sedm. Za tu dobu jsem asi třikrát oběhla areál. Mám dost. Výprava dorazí domů samozřejmě s velkým zpožděním, ale všichni jsou z výletu nadšení stejně jako já.

1.9. už je tu i Kamchybek a v podstatě celý den pomáhám v hrací místnosti s přípravami. Některé části areálu jsou naprosto nové, částečně nedokončené, takže první věcí, kterou musí udělat, je namontovat pár zásuvek. Následně vybaluju a instaluju tiskárnu a tisknu partiáře. A taky spoustu cedulí, typu nekouřit, nevstupovat v botech, označení na toalety. Cože? Zase bez dveří u kabinek? A co třeba koupit tyč a dát na ni tři závěsy? Bohužel není čas. Večer mě čekají dva příjezdy. Na šestou je domluven odjezd dvou lidí od stadionu, nicméně zjištující SMS, kde je odvoz mě zrovna nepotěší. Kamchybek naštěstí ví, kam zavolat. Poslední dva členové české výpravy dorazí okolo půlnoci. Míst už je v hotelu málo, možnost si vybrat skoro nulová, a ubytování matky a syna spolu těžké, takže měním svůj útulný přízemní domeček za velkou třípatrovou budovu a stěhuju se k dámám z Altaje. Pokoj je zkrátka nový. Voní to tu dost silně lakem, místo některých zásuvek jen dráty, žádná skříň, žádný stůl. No co, stejně budu převážně v hrací místnosti.

2.9. začínáme hrát. První tři kola mangaly. Začínáme s dost velkým zpožděním, ale nikdo nehraje do poslední minuty, takže končíme dle předpokladu. 3kola, 3 body. Oběd, a pak rychle na stadion na slavnostní zahájení. Honí nás do autobusu už ve tři, někdo to stíhá, někdo ne, já jsem u autobusu okolo třičtvrtě na čtyři a odjíždíme něco po čtvrté. Další komplikace - ne všichni mají jmenovku, a dostanou ji až na stadionu. Na stadionu je to jinak, než před dvěma lety. Žádné stánky pro každý stát, žádné jídlo s sebou, kdo chce ať si koupí, co je na místě k dispozici. Takže proplouváme různě okolo stadionu, obdivujeme kostýmy jiných výprav, fotíme se. V sedm začíná řazení. Taky začíná foukat. V osm hodin začíná program. Dívky modelky, které mají cedule s názvy států musí zůstat stát na místě, ostatním účastníkům je dovoleno se jít dívat na zahájení z prostoru o pár kroků blíž. Stojíme čelem a poměrně blízko k obrazovce, takže zůstávám na místě. Za chvíli jsme svědkem pokusu o výměnu naší dívky za jinou, naše dievočka se však nedá, a nepustí ceduly z ruky a zůstává nám. Začínají hrát hymnu kočovníků, za chvíli jdeme na plac. Už nás hlásí, jdeme, máváme, řveme, diváci taky. Super atmosféra. Na druhém konci zase vylezeme do prostoru před stadionem, jen vlajkonoše odvedou vlevo na písečnou plochu, kde spolu s ostatními mrzne dokud neprojdou všechny výpravy a dokud neskončí projev prezidenta. My ostatní můžeme navléct bundy a buď sledovat další dění na obrazovce nebo jet domů.

3.9. jsme naplánovali výlet na Kyrchyn - místo, kde je tisíc jurt a všelijaký kulturní i závodní program. Ráno ještě chvíli pomáhám v hracím sále, pak jedu. Jenže vzhledem k zahájení, které tam má být v 15 tam jednou všichni, cesta ucpaná, busy plné. Z Evrazie je to daleko, takže jedu na dvě etapy, první taxikář mě doveze na stadion a tam po nějaké době chytám druhého, který nás veze na Kyrchyn. Jednu chvíli se do auta natlačí dvě ne úplně tenké dámy, takže já a učitel z univerzity sdílíme v podstatě jedno sedadlo. Na Kyrchyn dorazíme ve 14h, což je akorát tak čas jet nazpátek, abych stihla večerní kola mangalového turnaje. Takže fotím jen zdálky, loučím se učitelem, sedám do první mašrutky. Večer ukazuju Bao, někdo trénuje soutěžní hry, někdo hraje altaiskou dámu, někdo zkouší jakutské tyčinky a kostky.

4.9. je nakonec přeci jen menší slavnostní zahájení MS v Toguz korgoolu, týmy s jedním a dvěma účastníky na jedné straně, větší týmy na druhé, za námi vlajky, pár projevů, společné foto a už jdeme hrát. Obě kola s přehledem vyhrávám. Po obědě výlet lodí. Drobné občerstvení a pak dlouhá debata mezi mnou, Kamchybekem, Sethem, Trevorem a pár dalšími zájemci o pravidlech a řešení některých situací. Přistáváme. Po večeři se opět hraje všechno možné a hrací sál svítí do okolí opět až do půlnoci. Domlouváme i turnaj velmistrů v Oware. Začneme s ním zítra.

5.9. jedno kolo Toguzu a poslední dvě kola Mangaly. Toguz opět vyhrávám, Gulzat nezná sedmičkové zahájení, dvakrát mě porazila divočejšími variantami, takže jí to konečně vracím. Třetí výhra znamená, že další den se můžu těšit na protihráčku z Kazachstánu či Kyrgyzstánu. Mangala se mi proti nim rozhodně nedaří, je nás málo a tak vychytávám skoro všechny. Nicméně 4 body na 5. místo stačí, kvalitní hráčky z Turecka tu nejsou a nikdo jiný, kdo by to hrál 2 a více let tu není. Týdenní soustředění kyrgyzských hráček je na jejich hře vidět. Mají prozkoumané i nepřirozené varianty. No mám asi tak třičtvrtě roku do dalšího MS, abych je dohnala.

Ve všech hrách se mi daří mít po pěti kolech tři body, v Toguzu mám štěstí na los a poslední dvě kola vyhrávám, Oware a Mangala se mi daří končit jen se čtyřmi body. U mangaly to stačí, u Oware mě další kritéria posouvají až na konec - čtyřbodových hráčů je hodně, víc než bych čekala. Po posledním kole Oware jsme všichni vyhnáni ze sálu - rozhodčí mají cca dvě hodiny na přípravu vyhlašování. Na vyhlášení máme být pokud možno opět v kostýmech. Hrací sál se rychle promění, stoly zmizí, stupně vítězů jsou postaveny do čela a židle jsou postaveny do dvou bloků. Ocenění mohou mít boty, takže utíkám těm mým ještě umýt podrážky. My, co dostaneme nějakou cenu máme být vpravo. Kazaši jsou vpředu a mocně volají a mávají, kdykoliv je vyhlašován někdo od nich. Hned po vyhlášení bychom měli odjet na stadion. No ale máme na místě fotografa, tak aspoň uděláme týmovou fotku a pak někdo začne vyhlašovat soutěže v jakutských hrách a pak ještě vyhlásíme velmistrovské Oware. Naštestí nám všechny autobusy neujely, nemusíme taxíkem. V autobuse dostáváme vstupenku na stadion, což značí, že věci budou trošku jinak. Scházím se s ostatními výherci před bankou. Prý to bude letos rychlejší a peníze můžeme vybrat ještě před odjezdem. Žádný průvod sportovců se nekoná, můžeme se jen bavit. Je na co se dívat. V jednu chvíli je písnička o Kyrgyzstánu a ta všechny roztančí. Kdo má vlajku, mává s ní a nakonec tahám naši velkou vlajku a máváme taky. Pak to vypadá, že už bude konec a tak zdrháme. Ještě chvíli sledujeme program zdálky, ale pak už je opravdu konec. Kupodivu nás v hotelu čeká večeře. Do pokoje se dostávám po jedné hodině. Před čtvrtou vstávají spolubydlící ... a okolo páté se vracejí. Autobus je nevyzvedl. Podle papíru má jet autobus v 7h, tak se jdu loučit s dalšími, ale pak se dozvídáme, že autobus pojede až v 9h (no aspoň část lidí stihli o změně informovat). Jedu na otočku na bazar, pak rychle dobalím a že by měl jet bus ve 12 a pak v 15h, nakonec se rozhoduju pro odjezd ve 12h. Smůla, bus ve 12h zrušen, jede se v 15h. Nechce se mi čekat, nabízím Oskarovi, který taky pobral poslední informaci o autobusu ve 12h, že jedu do Biskeku sama normálním busem, jestli nechce jet se mnou. Takže se spolu svezeme do Cholpon Aty na bus a cca ve 13h vyrážíme na Bishkek. Necháme se vysadit na místě, kde jsem vysedala posledně a vzhledem k velikosti bagáže nakonec jedem taxíkem do Kamchybekovy kanceláře. Odložíme bagáž a jdeme do města. Oskar potřebuje vyzvednout výhru a koupit nové brýle. Já potkám spoustu hlavolamů a la rubikovka a neodolám. Oskar si taky pár koupí. Potkáváme se s částí Ordo týmu. Dorazíme do kanceláře a za chvíli je tam i Kamchybek. Zařídíme hotel pro Oskara a něco po deváté večer sedám do auta a mířím na letiště. Časem se na letišti začínají objevovat další účastníci. Seth říká, že všichni, co tu teď stojí, se na tuhle akci dostali díky mě. Jo, je to tak, někdo přímo, někdo nepřímo, ale je to tak. Jsem ráda, že se jim to líbilo. Snad se s většinou z nich ještě někdy potkáme.